Mentální postižení

U mentálního postižení, postaru označovaného jako mentální retardace a nově jakožto porucha intelektových schopností, rozlišujeme čtyři základní stupně. Ve zkratce a s odlišnostmi v různých oblastech by se dalo říct následující:

• lehké mentální postižení odpovídá přibližně věku 9-12 let u dítěte s průměrným intelektem
• středně těžké mentální postižení je možné připodobnit věku 6-9 let
• těžké mentální postižení věku 3-6 let
• hluboké mentální postižení přibližně věku 0-2 roky

Výše zmíněné údaje jsou opravdu pouze orientační, ale v principu každodenního života se o ně můžeme částečně opřít. Tento příměr se týká chování, sociální i psychické vyspělosti, ale také například abstraktního uvažování (to se rozvíjí až kolem 10 let mentálního věku, lidé s těžšími formami postižení tudíž zůstanou pouze u konkrétních pojmů). Znamená to například i to, že i v dospělosti se budou lidé s mentálním postižením chovat v určitých ohledech stále dětinsky, nebudou třeba plně zvládat ani své vlastní emoce. Nacházet kamarády můžou i v dospělosti mezi dětmi, jejichž věk bude na podobné úrovni jako ten jejich "mentální".

U jedinců s mentálním postižením bývá kromě intelektu narušena i řeč (v různých složkách - více viz narušená komunikační schopnost), často může být přidružena také porucha fyzického charakteru (mozková obrna, genetické onemocnění, porucha zraku nebo sluchu). Také se u nich může současně vyskytovat porucha autistického spektra. Poté se však už bavíme o tzv. kombinovaném postižení, nebo také o souběžném postižení více vadami.

Zajímavostí je, že u jedinců s mentálním postižením vůbec nelze diagnostikovat specifické poruchy učení. Poruchy čtení, psaní i dalších dovedností bývají přítomné, ale jsou přímým projevem mentálního postižení, a tudíž se od něj vůbec neoddělují.